naokruh.cz

Pekelná maďarská výheň – pátý závod PČR Endurance v Panonii

Další dějství Mistrovství a Přeboru ČR v Endurance pokračovalo podnikem na maďarském Pannoniaringu a pro většinu z nás to byla zároveň premiéra na tomto okruhu.

 Kvůli vzdálenosti z Chebu, blížící se sedmi stovkám kilometrů, jsme vyrazili už ve čtvrtek 18.8. a na cestu jsme měli vyhrazený celý den. Ta ubíhala poměrně klidně a tak jsme se po necelých devíti hodinách ocitnuli na okruhu uprostřed lesa, Pannoniaringu, který je vzdálený co by kamenem dohodil od Balatonu. Už příjezd do areálu probíhal poměrně vtipně. Zvyklý ze všech ostatních okruhů, že člověk musí projet jakousi závorou, na které je strážná služba a dělají check-in, aby se do areálu nedostal nikdo nezvaný, jsem po odbočení do areálu zastavil a chtěl jít k jediné boudě, která tam stála. Tato budova ovšem byla Medical Centrum a o jakékoliv bráně ani vidu, ani slechu. No nic, popojeli jsme o fous dál a ocitnuli se rovnou uprostřed rozlehlého Paddocku.

 První pocity z trati po zevrubné prohlídce byly poměrně překvapivé. Příliš mnoho únikových zón s kačírkem zde není, povětšinou je všude jen tráva. Téměř nikde nejsou žádná svodidla ani další zábrany a trať tak částečně připomíná přírodní okruh jako třeba Schleiz. Na okrajích cílové rovinky z asfaltu trčí kusy trávy a souběžně s cílovou rovinkou jen o pár metrů vedle je místní komunikace, kde je běžný silniční provoz. S ohledem na to, že je celý areál umístěn na relativně malém prostoru, je jasné, že je to velmi technický okruh, kde si člověk vůbec neodpočine. Opravdu velmi zajímavé.

 Chvilku po našem příjezdu dorazila celá parta lidí z týmu HKT Racing a dohodnuli jsme se na společném pronájmu boxu. Chvilku jsme maturovali s jeho otevřením, ale malý fígl s pojistkou zámku vše vyřešil. Po nastěhování už jsme se jen věnovali nějakému pivku, jídlu a hlavně odpočívali po dlouhé a únavné cestě.

 Páteční probuzení zařídily ostré sluneční paprsky už chvíli před sedmou hodinou ráno a jasná obloha bez jediného mráčku byla jistota, že bude pořádný pařák. No, to se v srpnu v Maďarsku dalo čekat. Celý program volných tréninků začínal hodinovou „Open PitLane“, který byl jako stvořený pro nás všechny, kteří jsme se ocitnuli na Pannoniaringu poprvé. Skočili jsme tedy na motorky a vydali se ukrajovat první metry trati.

 No, co k ní říct v reálu. Asi to, že naplnila všechna naše očekávání. Opravdu velká motanice z vinglu do vinglu, na které si člověk vůbec neodpočine s výjimkou pár vteřin na cílové rovince. Navíc je zde ještě jeden další faktor, na který jsem nebyl zvyklý. I šestistovka se zde kvůli profilu trati na čtyřech místech zvedá sama od sebe na zadní kolo. Vůbec si zde nedokážu představit jízdu na litru bez anti-wheelie systému. Dvěma slovy shrnuto – velký mazec!

 První rundu jsem kroužil skoro celou hodinu, abych alespoň trochu přišel na to, kam trať vede a jakou jet stopu. Dá se říct, že mi to trvalo skoro celý den, za který jsem zde nakroužil zhruba 300 kilometrů, což odpovídá více, než 60-ti kolům. Na závěr dne jsem zajel čas na úrovni 2:17, což zde není nic extra. V zásadě mi to moc nevadilo, protože jsem celý den jel na pneumatikách ve stavu „od popelnice“, škoda ničit na neznámé trati nové pneu. Navíc bylo celý den extrémní vedro, chvíli i 33 stupňů ve stínu, což tomu všemu příliš nepřidalo.

 Večer dorazil celý zbytek našeho týmu, to znamená Vojta i Kasi včetně svých pomocníků a tak jsme po vyložení a připravení jejich materiálu trošku popili, ogrilovali nějaké maso a šli spát.

 Sobotní probuzení bylo fajn. Bylo o trošku chladněji než v pátek a tak jsme vyrazili k prvnímu tréninku. Já jsem obul novou zadní pneu a tak jsem už mohl i trošku zatáhnout na výjezdech, což se hned projevilo zlepšením času o tři vteřinky. Další rundu jsem ještě trošku přidal a výsledných 2:12,4 nebylo vůbec špatné, navíc byl výhled ještě trošku přidal, rezervy nějaké byly. První špatný faktor byl fakt, že Vojtu přivezli na „dobytčáku“. Tedy na odtahovém vozíku, protože svojí ZX-6R zahodil. Vojta byl naštěstí v pořádku a motorka byla opravitelná, tak se do toho kluci hned dali, aby jí do odpoledne stačili přichystat. Do třetí rundy tréninků jsem tedy vyrazil s cílem přiblížit se času 2:10, ale hned ve druhém kole byla elektronika motorky jednoznačně proti. Na přístrojovce se rozsvítila kontrolka vstřikování a displej místo obvyklých hodnot teploty vody apod. hlásil několik chyb najednou. Zajel jsem tedy do boxů a začali jsme na motorce dělat. To nám přes pomoc plno lidí včetně fachmanů z Yamaha zabralo celý den se špatným výsledkem – tohle vyřeší jen opravdový servis, ve stísněných podmínkách závodního boxu bez diagnostiky a dalšího vybavení je to game over. To znamenalo jedinou věc.

 Moje motorka je mimo hru a vzhledem k náročnosti okruhu a počasí pojedu na půjčené motorce. Po konzultaci s parťáky jsme se domluvili, že pojedu na Kasiho ZX-6R ´09 a vyzkouším si jí hned v prvním nedělním tréninku.

 To se také stalo a společně jsme odtrénovali nedělní dopoledne. Strategie do závodu byla postavená na čtyři úseky. První a třetí pojede Vojta jakožto nejrychlejší, druhý Kasi a poslední já na Kasiho stroji. V případě, že by se to takhle nedalo jet, strategii změníme operativně.

 Kvalifikace proběhnula v pohodě a všechny týmy PČR ve třídě Supersport jsme stáli téměř pohromadě, naše kvalifikační časy se nelišily. Start proběhnul poněkud netradičně, když plno jezdců nezareagovalo na mávnutí praporku startéra. To se bohužel týkalo i nás a tak po prvním kole bylo pořadí této kategorie následovné. Vedl tým Okruháři.cz s téměř dvacetivteřinovým náskokem před týmem Motomerta, námi a týmem Chick Design Yakuza. Holy z Okruhářů letěl opravdu neuvěřitelně a všem ostatním se pomalu, ale jistě vzdaloval. To se nám moc nelíbilo, protože právě oni jsou společně s námi největší adepti na titul. Vojta ale jel také velmi rychle a vyrovnaně, takže náskok příliš nerostl s držel se stále v kontaktní vzdálenosti jezdce týmu Motomerta.

 Obrovskou smůlu měl Holy, kterému během jízdy téměř upadnul celý podmotorový klín a musel neplánovaně do boxů. Tam ovšem nebyli připraveni a rázem se díky tomuto střídání propadnuli na poslední místo s minutovou ztrátou. Do čela se tedy dostal tým Motomerta s námi v zádech a stejně tak to zůstalo i po prvních plánovaných střídáních. Kasi znal velmi dobře naší situaci a protože i druhý jezdec Motomerty nasadil velmi vysoké tempo, nepokoušel se s ním honit a hlídal si odstupy za sebou dle boxové signalizace. Kasi vydržel na trati hodinu a znovu ho střídal Vojta. Vojta věděl, že se nacházíme zhruba 80 vteřin za vedoucím týmem a na další za námi už máme velký rozdíl, tak pořádně zatáhnul a zkusil ještě něco sundat. Přestože jel skvěle, podařilo se mu za hodinu stáhnout asi 15 vteřin a více to nešlo. Do posledního úseku jsem tedy nastupoval já s tím, nikam se nehnat a udržet druhé místo. Na Kasiho motorce se jelo perfektně. V prvních kolech jsem zkoušel trošku přidat, ale protože jsem na signalizaci viděl, že i tak Motomerta po jednotlivých vteřinkách přidává na svém náskoku, zvolil jsem tempo na jistotu a dovezl nás do cíle na druhém místě.

 Druhé místo pro nás mělo cenu zlata s ohledem na to, že Okruháři skončili až čtvrtí a tím pádem jsme upevnili o dalších 7 bodů vedení v Přeboru ČR. Už se proto se nyní těšíme za 3 týdny do Mostu pro finále, které bude korunovat historicky první Mistry ČR a vítěze Přeboru ČR v kategorii Endurace silničních motocyklů. Takže ještě jednou, díky všem a uvidíme se v Mostě.