naokruh.cz

Jak na Lausitzring

V září jsem se vydal s Bandit Pičo Racing Teamem na šestihodinovku CEC na Lausitz. Okruh mě dost překvapil, takže jsem se rozhodl o něm spáchat článek...

Když se mě kluci zeptali, jestli se s nima nechci jet v září sklouznout do Německa na Lausitz, ani chvilku jsem neváhal a hned souhlasil. Jako rodilej tepličák to mám na okruh cca 140 kiláků, ale nikdy jsem se tam nepodíval, až loni.

Z Prahy je to po dálnici D8 do Teplic a dále po A17 + A13 směrem přes Drážďany na Berlín cca 220 kilometrů, takže za 2 hoďky plavný jízdy sjíždíme z dálnice A13 směrem na Klettwitz, kde se okruh Eurospeedway Lausitz nachází. Zhruba pět minut jedem pouštní krajinou k bráně, odkud nás pouštějí dál do středu dění. Aby to pochopili úplně všichni, tak Lausitz stojí na bývalém povrchovém dole, který se soudruzi z NDR rozhodli zavřít a vybudovat na něm to, co tam stojí dnes. První myšlenka přišla začátkem osmdesátých let, ale až v roce 1986 byl tento plán zahrnut do pětiletky. O pět let později byl důl konečně uzavřen a začala fáze "přesného umístění", která se táhla až do roku 1995, kdy Ministerstvo zelených posvětilo celý projekt. V roce 1998, pouhé 2 měsíce po zahájení stavebních prací se ozvali místní obyvatelé a silnými protesty odložili celý projekt k spánku na další jeden rok. Jenže. Výstavbu okruhu podporoval i německý ADAC, a tak v červnu 1999 začali stavbaři pokládat asfalt a po neuvěřitelných 18 měsících byl celý okruh dostaven.Celý areál je 570 hektarů rozlehlý a na tribuny si sedne zhruba 120 000 diváků. Pokud by kapacity k sezení nebyly dostačující, je zde stále ještě 25 000 míst k stání. A co parkování? Bez problému se na místní parkoviště vejde 41 000 aut. Tomu říkám dostatečný kapacity(né jak v Brně při MotoGP, kde se parkuje na čerstvě posekanym poli...). V areálu najdete vše, co můžete ke svým moto radovánkám potřebovat. Kromě benzinky(která nebere Visu a další je zhruba 2 kiláky mimo areál), zdravotnickýho zařízení a šestnácti specializovaných obchodů i press centrum pro 400 pisálků a luxusní salónky pro zhejčkaný zadky. V případě národních šampionátů, nebo velkých cen tu je i 39 komentátorských stanovišť.Mile mě překvapily boxy, velikostně skoro srovnatelné s těmi brněnskými. Jak v boxech, tak i kolem parkoviště je kvalitní zázemí umýváren včetně sprch. Problém není ani přenocování na parkingu nebo grilování. Elektřinu si přivedete z jednoho z mnoha pomníčků, které se v blízkosti nacházejí, takže už stačí jen zapojit ledničku a schladit žízeň dobrým pivkem.Okruh je dost rozmanitý a nabízí 10 variant, přičemž ta nejkratší má jen 3,2 km a nejdelší 11,3 km, která je napojena na testovací ovál Dekry. Nás motorkáře ale zajímá ta 4,3 kilometrová.Dráha se vlastně skládá z vnějšího "oválu" se třemi klopenými zatáčkami a vnitřním okruhem, na který se sjíždí za cílovkou a opět se na něj napojujete v nájezdu na cílovku. Lausitz se jezdí netradičně proti směru hodinových ručiček, takže notoričtí sběratelé gum z Brna si tady přijdou na své a konečně sjedou i levou stranu. Stejně jako třeba Brno i Lausitz je hóódně rychlej okruh. Řekl bych, že je ještě rychlejší než Brno. Svojí roli hraje i psychologie, protože na cílový rovince, která měří 648 metrů jedete maximálně vytočenou pětku a těsně za výjezdem z boxů klopíte v plný rychlosti přes levý koleno do vnitřního okruhu, abyste na moment zvolnili, projeli šikanou, která je v "ďolíku" a zase se po ostrý levý(já tam skoro dycky dostal highsidera, takže pro mě nejodpornější zatáčka okruhu) dostali na rovinku "oválu". Tady jedete opět nějakých 600 metrů na maximum, jenže pak přijdou hóóódně ostrý brzdy (že, Inkvizi?), abyste opět vjeli do centrálního okruhu, projeli šikanu z lehkýho kopečku (stoupání nějakých 4,5% neboli 25°) a mohli pokračovat rovinkou. Následuje rýchlá pravá vracečka (když jsem viděl, jak ji jezdí Patrik Vostárek, tak jsem to chtěl zabalit a jít domu), na kterou se opět napojuje rovinka, kde řadíte vytočnou čtyřku, pak hmátnete tvrdě po brzdě, na koleni prolítnete levej utahovák, a pak si to už štrádujete křivou pravou, ve který vysloveně letíte, opět chytnete za brzdu, smýknete se pomalou šikanou a už se napojujete na ovál a mažete si to k cíli. Maximální šířka okruhu je asi 24 metrů, ale největší zážitek je, když se řítíte cílovkou, po levý ruce je zeď oddělující boxovou uličku a vpravo další zeď přecházející v ochrannou "klec".Asi nejznámější crash se tu stal v roce 2001, kdy se tu Alex Zanardi střetl s Alexem Taglianim. Zanardi přišel díky této nehodě o obě nohy, ale o rok později se vrátil v závodním voze s upraveným řazením, aby tu opět proháněl soupeře.O lausitzu se tvrdí, že to tam za mokra pekelně klouže. To bohužel nemůžu potvrdit, protože oba dny kdy jsem tam byl já bylo vedro jak v pekle a asfalt byl rozpálenej až hrůza. Za to můžu říct, že to na Lausitzu pěkně fouká. Kolem něj totiž vyrostly větrný elektrárny, takže večer si užijete i trochu hluku.Pokud budete mít tu možnost, tak se na Lausitz určitě vypravte. Má svoje kouzlo a letět cílovkou mezi dvěma betonovými zdmi je fakt něco!!!


Tak ještě z dalšího pohledu, ať máte srovnání ,o)

Z mého pohledu zajímavý, technický, ale zlehka rozbitý. Tam, kde potřebujete jít na ostrý brzdy, najdete zvlněnej asfalt jak na čerstvě zoraném poli, stinná stránka kvality odvedené práce „německých“ asfaltérů a po osmi letech provozu je povrch v horším stavu než trucky rozbitý starý Most. Jasan, přeháním, ale rozhodně to není nic moc příjemného. Kuriozitou je, že se tady na rozdíl od většiny okruhů jezdí proti směru hodinových ručiček. Což například u endurance závodů a startu a la Le Mans přináší nasedání na moto z nezvyklé pravé strany. Taky zde není prostor si kdekoliv aspoň na chviličku odpočinout, nejdelší místní rovinka má jen 648 metrů. Zdali je to výhoda, či nevýhoda, už je zcela na vás. Schwarzeneggerové si mnou ruce a nám ostatním, muším váhám, nezbývá než nezanedbat zimní přípravu.

 Vlastní trať:

- po relativně krátké cílovce přichází první série technických zatáček. Na cílovce se brzdí na hranici 150 m, hodně ostře a člověk se musí soustředit na dobrý nájezd do první levé. Ta je hodně na srdce, protože do ní není vidět a jedete ji naslepo. Najíždí se hodně zprava a pak se zalomí na apex, brnkne se kolenem do kuželů, které ji lemují, a hurá do další rychlé pravé (v tomto místě ještě pozor, protože právě tady se najíždí z boxů na dráhu). Do ní jen lehce uberu plyn (což je možná chyba) a víceméně je to taková přípravka na následující ostřejší levou. Dá se říct, že to ani není skoro zatáčka, něco jako v Mostě levá před vracákem, která se jede přes obrubník. Ostřejší levá, která je docela rychlá a je tam takový nepříjemný hrb, na němž se mi kolikrát stalo, že zadní kolo ztratilo na výjezdu při akceleraci adhezi. Po téhle zatáčce pokračuje série dvou hodně utažených zatáček. Do první pravé jdu ostře na brzdy a zleva ji zaříznu na apex. Tady je hodně velký náklon. Trošku ji podržím dýl, malinko ji přetáhnu doprava, abych měl dobrý nájezd do následné levé mírně do kopce. Opět velký náklon, ostře na apex zatáčky a pak jen full gas. V tomto místě není výjezd lemován obrubníky, pouze kužely, takže pozor na ně, někdy jsou pěkně rozházené od jezdců před vámi. A taky je celá tato zatáčka pěkně zvlněná, nesmíte se nechat rozhodit. Z výjezdu do kopce se motorka hezky vzpíná na zadní… Následuje rovinka srovnatelně dlouhá jako cílovka. Tady je lepší se držet na pravé straně dráhy. Párkrát jsem se dostal při předjíždění víc doleva a jsou tam pěkné hrboly. 3, 4, 5 a na 150 m ostré brzdy a hup dolů do první levé, opět zaříznout na obrubník (trošku podoba s dolíkem v Mostu, jen pomalejší), nenechat se moc vynést doprava a okamžitá překlápěčka do následné pravé. Do této série zatáček se brzdí taky trošku naslepo, ale velkou výhodou Lausitzringu je jeho variabilita. Proto, když se vám nepovedou brzdy, není problém pokračovat rovně na ovál. To platí i u cílovky. Ale zpět na dráhu. Pravou zatáčku si malinko držím dýl, abych následnou táhlou levou jel víc zprava. Tuhle táhlou levou jsem ze začátku nemohl dobře trefit a jezdil jsem ji nadvakrát. Chce to grif. Z plného náklonu, jak se začne otevírat výjezd, pěkně postupně gasovat a hezky vás to do mírného kopce vytáhne. Následuje krátká rovinka a nekonečná pravá zatáčka. Ta je dost podobná jako první pravá v Brně. Hodně lidí tady prodává brzdy a chodí na ně zbytečně brzo. Bohatě stačí začít s nimi někde na 100 m a dobrzdit až v náklonu. Pěkně ji vykroužit podél pravého obrubníku, a jak skončí, chystat se na výjezd…Trať je dost široká, takže tady se na výjezdech dá hodně získat. Opět následuje rovinka a pomalejší levá. Do ní brzdím na příčné bílé čáře, ale je možno i dál (cca 150 m). Bohužel přesně v tom místě je povrch opět hezky zvlněný, takže tady na brzdách pozor. Takže levá, výjezd, motorka jde na zadní, přeřazení a rychlé překlopení doprava a pod plným plynem následuje rychlá pravá, v níž si pěkně štrejchnete kolínkem o pravý obrubník. Tady se neubírá. Blížíme se do finále, následuje poslední, hodně technická pasáž. Letím s vytočenou čtyřkou a na brzdy jdu těsně před „zeleným obrubníkem“ vlevo. To je takový záchytný bod. Přichází ostrá pomalá pravá zatáčka, která se jede na dvojku. Brzdím vzpřímeně skoro až k jejímu apexu, trať se tady jakoby zužuje, pustím brzdy a plácnu s motorkou na pravé ucho, gumy to hezky poberou, trošku ji přetáhnout doprava a pak rychle překlopit do následné levé, která už ústí na cílovku. Je to opět hodně podobné jako v Mostu nájezd do prvního vracáku. Tady pozor, v tomto místě to nejvíc smrdí hasanem, bo člověk už chce gasovat na cílovku, takže neuspěchat. A zase plný plyn a tak pořád dokola.