naokruh.cz

Brno-jak na něj

Brněnský automotodrom je takové naše národní bohatství. Nejprve jsem si říkal, že je zbytečné něco psát, protože jízda v Brně je už hodně profláknutá a kdo se trošku o ježdění na okruhu zajímá, nebo dokonce závodí, tak v tomto článku nenajde v zásadě nic nového. Ale za přečtení snad stojí a za případnou konfrontaci, nebo nějakou tu radu budu vděčen.

 Brno je krásný okruh. Široký, přehledný, rychlý, dalo by se říct skoro až nudný. Jeho zatáčky jsou si dost podobné, ale najde se i pár míst, které jsou velmi záludné. Převažují pravé zatáčky (8) nad levými (6). Navíc výjezdy na delší či kratší rovinky jsou převážně z pravých zatáček, takže u zadní gumy dostává na frak hlavně pravá strana. Mnozí jezdci proto během tréninků (z důvodů finančních pochopitelně) otáčejí rotaci, na což se názory různí. Já jsem to taky jednou udělal a můžu říct, že jsem neměl sebemenší problém a nic jsem nepoznal. Pro mě osobně je to v Brně tak, že čím jezdím rychleji, tím je pro mě jízda náročnější a tedy i zábavnější. Ale postupně.

 Cílovka není nijak dlouhá. Maximálka se tady pohybuje (budu psát o amatérském závodění, ne kolik tady má pan Rossi) kolem 250 km/h. Následuje táhlá pravá zatáčka, která se na konci trošku zavírá. Před touhle zatáčkou se dá chodit na brzdy dost pozdě, protože toho můžete spoustu dobrzdit ještě v samotné zatáčce a taky proto, že tahle zatáčka se jede asi nejvyšší rychlostí.  Já chodím na ostré brzdy zhruba na 100 m, ne na dlouho,  pak povoluju až do plného náklonu. Lížu pravý obrubník kolenem a chystám se na výjezd. Tady to chce neuspěchat, protože se zatáčka ke konci utahuje a může vás při dřívějším otevření plynu vynést moc doleva. Což je nežádoucí. Následuje totiž lehoučká levá zatáčka, kterou už pod plným plynem jedu rovně přes levý obrubník. Pokud by se člověk nechal vynést, musel by ji zbytečně vykroužit a to znamená zdržení. Pokračujeme dál, na Áčko. Jedeme opět hodně rychle, rovinka je skoro tak dlouhá jak cílovka a do levé zatáčky není přes horizont dobře vidět. Takže jdu na jistotu na brzdy ještě před cedulí 100m, v místech kde začíná pravý obrubník……

     Malá odbočka. Pro začátečníky je samozřejmě lepší brzdné body posunout někde na hodnotu před  200 m a postupně je zkoušet posunovat. Mnohdy je také lepší ze začátku chodit na brzdy dřív, taky je dřív pouštět a spíš se soustředit na rychlý nájezd. V California superbike school například jeden den údajně jezdí úplně bez brzd. Myslím, že to má něco do sebe.  Rovněž je dobré svoje první svezení na okruhu spojit s absolvováním buď motoškoly (taky jsem měl tu čest), nebo vzít sebou zkušenějšího kamaráda (taky jsem využil a Láďa Kuboušek mi hodně pomohl)….  Ale zpět na dráhu. Áčko. První levá, od pravého obrubníku to zaříznout na apex (vrchol zatáčky) zatáčky, opět se nenechat vynést, nejlépe to podržet někde uprostřed dráhy, možná se tlačit trochu víc doleva, záleží jak to vyjde, trošku přidat plyn (to je dobré pro následné překlopení) a hned to zalomit do následné pravé. Na apex a jedeme dolů z kopce na Stadion. Obecně platí, že u každé šikany je vždy lepší malinko ošidit první zatáčku, abyste byli následně rychlí na výjezdu. V Brně tohle platí dvojnásob. Dostáváme se na Stadion. Opět brzdy na 100 m (Brno prostě brzdy všude na 100 m-jednoduché J) a následuje série dvou za sebou jdoucích pravých zatáček, které se jezdí jako zatáčka jedna. Teda profíci ji tak jezdí. Takže první pravou střihnout na vrchol zatáčky, nechat se vynést k levému obrubníku, pěkně využívat celou šíři dráhy, trošku přidat, nepovolovat v náklonu a rovnou pokračovat k apexu druhé pravé zatáčky. Ta pěkně vynese doleva, malinko ji přetáhnu doprava a hled překlopím do následující táhlé levé, aby se pode mě v závodě nikdo nedostal. Tribuny jásají, jsme na Stadionu. Tuhle dlouhou levou, taky moc nemiluju, protože jsem v ní jednou spadl. Je nekonečná a člověk už, už chce tahat za plyn a to se někdy nemusí vyplatit. Výjezd k pravému obrubníku, kráťoučká rovinka, přední kolo jde na chvilku do luftu a vzápětí opět na brzdy,  cca 50 m před šikanou. Další šikana - levá, pravá a výjezd na rovinku dolů do Schwantzovky. Opět platí stejné pravidlo jako na Áčku. Trošku ošidit levou, abychom měli velkou rychlost na výjezduz následné pravé. Schwantzovku, tu mám rád. Brzdy na 100 m, jak jinak a krásně na koleno na pravý obrubník. Brno je super ve své neskonalé šíři. I když se někdy nepodaří dokonale nájezd a člověk je na brzdách moc dlouhý, neznamená to hned cestu do kačera, pořád je možnost lavírovat a projet zatáčku větším obloukem. Rychlý výjezd z kopce dolů krátká rovinka, taková kolébka, na ní se dostat na pravou stranu a teď přichází místo častých dopravních nehod. První levá do kopce ještě dobrý, zase trošku utáhnout pro lepší výjezd, rychlé překlopení a ženeme se do kopce. Tohle je ona obávaná pravá zatáčka číslo 18, ve které se hodně padá. Je opačně klopená a navíc hodně do kopce, takže má všechny předpoklady pro řádného hasana. Tady si výjezd opravdu pohlídat. Letíme do kopce, přední kolo přestává komunikovat s asfaltem a blížíme se k poslední dvojzatáčce. Brzdy překvapivě na 100 m a levá, pravá seno sláma, je tu výjezd na cílovku. První levou zase „prodat“, ale jen maličko a pak se nebát hodně gasovat, protože výjezd na cílovku je hoooodně široký, tady se dá hodně získat…..cílová čára…….2:12…. Další kolo bude snad rychlejší….. J

 To je tak v kostce asi vše. Velmi důležité pro začínající okružníky je, nechtít urvat všechno hned první den ježdění. Pěkně postupně. Samozřejmě se počítá s motorkou připravenou na 110 % a s řádným vybavením, bez kterého vás tam stejně nepustí. Jako každý sport jsou i okruhové radovánky odvislé od tréninku, kdy se nesmí podcenit ani fyzická příprava jezdce. Takže hodně štěstí a ser tam plnej….